
Její dcera jen zavrtěla hlavou.
"Pojď přece dovnitř," pobídla ji a podpírajíc ji přitom ji odvedla do obývacího pokoje.
Sedla si s ní na gauč, držela ji v rukou a houpala se s ní.
"Sakuro... holčičko moje..."
"Už jsem to nevydržela, mami. Snažila jsem se, ale... ale..." Zradil ji hlas, takže jen propukla v zoufalý pláč.
Na chvilku se opravdu začala uklidňovat, ale pak si vzpomněla, že přesně takhle ji chlácholil i on, a rozbrečela se ještě víc.
"Měli jste s taťkou pravdu, ve všem jste měli pravdu!"
Hnědovlasý muž se zelenýma očima se posadil tak prudce, že se židle zvrátila dozadu a spadla na zem. "To snad nemyslíš vážně!" vykřikl.
"A proč by ne, tati?!" zaječela na něj. Slzy už jí stékaly po tváři proudem. "Miluju ho!"
Rozzlobeně mávnul rukou. "To není láska, je to jen... pobláznění!"
"Nevíš, jak to cítím, tati! Oproti tomu já stoprocentně vím, že miluju jeho a on miluje mě!"
"Dobrá, nechám tě při tom, že ho skutečně miluješ." Ztlumil se tak, že už nekřičel. "Ale ani náhodou nevíš, jestli tě miluje i on! Jen si s tebou pohraje a až ho to s tebou přestane bavit, najde si jinou!"
"Neurážej ho, tati, jen ho neurážej!" vyjekla. "Neznáš ho!"
"A ty ano?! Ty ho znáš, když jsi s ním strávila jen pár hodin?! Co vím, z toho mála sis s ním ještě nějakou dobu užívala a spala! Pak zmizel do tý svojí zemičky a pomalu o sobě nedal vědět!"
"Protože zařizuje všechno potřebné! A nemluv o mně, jako bych byla nějaká laciná kurva!"
"Co si to ke mně dovoluješ?! Takhle se mnou mluvit nebudeš, je ti to jasný?! A toho parchanta si nevezmeš, pořád jsme tvoji rodiče my!"
Sakura neodpověděla. Po tváři jí tekly dva potůčky slané vody a najednou se tvářila chladně.
"Jak chceš, tati," prohlásila. "Chtěla jsem, abyste mi přáli štěstí a respektovali moje rozhodnutí. Mrzí mě, že to tak není. Ale nezapomínej, že už jsem dospělá. A Sasukeho si vezmu, ať už mi to dovolíte nebo ne!"
Popadla kabelku a otočila se k odchodu.
"Ani se nehni, Sakuro, tady zůstaneš!" vřískl její otec.
Zhluboka se nadechla, setřela si slzy a vykročila.
"Stůj! Nikam nepůjdeš!"
Setřásla jeho ruku, kterou jí sevřel rameno, a utekla pryč.
"Zlatíčko, to mě mrzí," vzdychla a stiskla ji pevněji.
"Co teprve mě... Ach mami, ani nevíš, jak hluboko jsem klesla! Říct, že jsem na dně, mi připadá pohádkově nádherné! A nejhorší na tom všem je, že ho asi pořád budu milovat. Nejsem schopná k němu cítit něco jiného, on je... on je..."
"Nevzpomínej na něj, bude to bolet ještě víc," dostalo se jí dobře myšlené rady. Ale jak to provést?
Pokud se Sakuře jeho obraz pořád míhal před očima už dřív, teď tam byl nenávratně vytetován.
Jak dokonalá jí vždycky připadala jeho tvář! A co teprve, když ji ozdobil jí tak oblíbený sladký úsměv! A on věděl, že je její nejoblíbenější, proto si ho schovával jen na zvláštní příležitosti. Jak si připadala trapně, když se jí díky tomu úsměvu podlomila kolena na svatbě a málem upadla.
Před očima jí probleskl jeho láskyplný i pobavený výraz, jak ji tehdy sledoval.
"Stejně ho miluju," zašeptala. "I po tom všem... nedokážu ho nemilovat! Nikdy!"
"To přejde, zlatíčko," uklidňovala ji její matka, ale ona věděla svoje. Nepřejde to. Do konce života ho bude milovat, stejně tak jako ji do konce života bude bolet jeho zrada.
Ten večer zůstala přes noc u svých rodičů, ve svém starém pokoji. Plakala téměř celou noc, ale tak tiše, že ji rodiče spící ve vedlejším pokoji neslyšeli. Když ji kolem půl páté přemohla únava, usnula, ale probudila ani ne o hodinu později, znovu s brekem.
Stihla se utišit, než se vzbudili i její rodiče, a odcházela navenek zcela klidná a vyrovnaná.
Zazvonil telefon a Sakura zaklela. Přetáhla si polštář přes hlavu a ležela dál, rozhodnutá, že to ani za nic nevezme.
To otravné drnčení jí ale po chvíli začlo neskutečně lézt na nervy, takže se radši vyhrabala z peřin a zvedla sluchátko.
"Ano?" zamumlala.
"Sakuro?"
Ztuhla a to jediné slovo, její jméno jí stále znělo v uších. Teda záviselo to spíš na tom, kdo ho vyslovil.
"Sakuro, jsi tam?" ozval se znovu.
Z očí jí vyhrkly slzy.
Ne, NE! Teď nesmím brečet! nabádala se v duchu, kousla se do rtu a pak konečně promluvila.
"Jo." Potěšilo ji, že to dokázala vyslovit, aniž by se jí roztřásl hlas. "Co jsi potřeboval, Sasuke?" Netušila, jak se jí to podařilo, ale mluvila teď opravdu chladně.
Chvíli bylo ticho. "Ale nic!" řekl nakonec. "Promiň, že jsem tě obtěžoval. Uvidíme se... tam."
Až když zavěsil a ozval se tomu charakteristický zvuk, Sakura si uvědomila, že ho uvidí.
Začala zmatkovat a všechny šaty ze skříně vyházela na postel.
Dlouho nad nimi stála a rozmýšlela, než si nakonec vybrala jedny jednoduché černé, a jelikož venku už bylo chladno, oblékla si i černý kabát. Udělala si něco s vlasy a nakonec se postavila před zrcadlo.
Vypadám, jako bych šla na pohřeb, zhodnotila to a hořce se zašklebila.
Podívala se na hodinky, rychle popadla kabelku a vyběhla z domu.
Zvláštní pocit, když všechno, co jsme tak složitě budovali, během chvilky prostě zmizí, jako by nikdy neexistovalo, nebo aspoň jako by to nebylo vůbec důležité, pomyslela si, když vyšla z budovy zase jako svobodná žena. Už zase Sakura Haruno...
Nadechla se chladného vzduchu.
Zima už je za dveřmi...
Myšlenku nechala plynout, až ji dovedla k loňským Vánocům...
"Sasuke!" vykřikla.
"Pomalu, pomalu!" zasmál se, když mu prudce skočila kolem krku, a trochu zakolísal.
"Miluju tě!" špitla jen a zabořila tvář do jeho trička.
Šťastně vzdychnul a položil jí dlaně na záda. "Pravděpodobně se ti tedy dárek líbil".
"Líbil?" vyjekla a ohromeně na něj pohlédla. "Blázníš? Je to ten nejkrásnější dárek pod sluncem! Ale díky tomu se cítím trochu... trapně."
"Proč, prosím tě?"
"Dal jsi mi něco tak nádherného a drahého a já tobě jen tu blbůstku! A to ještě dejme tomu jen napůl, když jeden přívěsek je pro mě."
"Blázínku." Zavrtěl hlavou a políbil ji. "I kdybys mi dala starou botu, bylo by mi to jedno, pokud bys mi ji darovala z lásky."
"Z té nejryzejší!" vyhrkla rychle.
Usmál se tak, jak přímo milovala - totiž tak, že měl pravý koutek zvednutý trochu výš než ten levý.
Pak vzdychnul a hlavu sklonil tak, že se čelem opřel o její rameno. "Miluju tě, maličká," zašeptal.
Zavrtěla hlavou, pevně přimkla víčka k sobě a hned nato oči rychle otevřela.
Ale vzpomínky na ten večer se jí ustálily v hlavě, že si bezděčně začla pohrávat s malým olivínovým srdíčkem visícím na stříbrném řetízku. Před očima ale viděla přívěsek stejného tvaru, jen o trochu větší a z černého onyxu houpající se na řetízku totožném s jejím... a hlavně houpající se na jeho krku.
Povzdychla si a vykročila pryč.
Pak u kraje silnice zastavilo černé BMW a ona ztuhla.
"Máš odvoz?" zeptal se Sasuke s jejím oblíbeným úsměvem.
Zatočil se s ní svět a před očima jí vířily vzpomínky na večer, kdy ji tuhle otázku poprvé položil. Na večer, kdy se poprvé potkali a kdy se do něj nenávratně zamilovala.
Zavrtěla hlavou. "Rodiče odjeli z města," dodala ještě. Nechápala, proč to řekla. Možná s tím mělo co do činění, že se v myšlenkách toulala mnoho měsíců zpátky.
"Nasedej," vybídl ji.
Nedokázala ho neposlechnout, jako vždy se ani nezmohla na jediné slovo odporu.
Celou cestu zírala přímo před sebe a nic nevnímala, dokud nezastavili. Rozhlédla se kolem sebe a překvapeně zůstala civět na hotel Rose *njn nic jinýho mě narychlo nenapadlo XD*, kde se tehdy všechno stalo. Kde spolu poprvé spali...
"Co ta













Konnichiwa my SbénQo!
)
já sem hrozně ráda, že seš zpátky ♥
a jak se máš? co je novýho?
wíkend už je zase fuč, tak bych mohla jít něco dělat do školy (ikdyž skončím u toho, že naházím do tašky jen ty věci, co nepotřebuju
Měj se hezky ^__^