no posledny dielyk od Rockerky :D juu ved posudte sami

Jenže z nevinného polibku se stala touha, oboustranná touha po tom druhém. Cítila jsem jeho pevné, silné ruce které bloudili po mém tričku, vlastně teď už pod ním.Dotyk jeho rukou na mé holé kůži vyvolalo mému srdci infarkt. Zběsila tlouklo a i když se mi to líbilo víc než bych chtěla, musela jsem to stopnout. Takhle daleko zajít, na to jsem ještě nebyla připravená! Nikdy jsem s nikým nechodila, co by si o mě Sasuke pomyslel? Že jsem kdo ví jaká... a že tohle dělám běžně a nebo že jsem totální nemehlo! Nevím co je lepší! Já v téhle situaci vážně nemám žádné zkušenosti. Jeho ruce byli nepříjemně příjemné a jeho oči které byli tak svazující, že jsem to málem nedokázala ale nakonec přeci jen...
"Sasuke, prosím..." zasténala jsem zoufale a on toho okamžitě nechal.
"Promiň, já nechtěl jsem.... ublížil jsem ti?" pohlédl na mě.
"Ale vůbec ne! Jen, je toho na mě pro jeden den moc. Nejsem na tolik lásky zvyklá..." hlesla jsem.
"Chápu!" nečekaně mne objal a hladil mé vlasy.
"Mám odejít?" zeptal se.
"Už jednou jsem tě prosila abys zůstal, na tom se nic nemění..." usmála jsem se a on mi můj úsměv oplatil. Byl to jeden z těch úsměvů které se u něj moc nevidí, těch upřímně šťastných. Věděla jsem že ho tak i myslel.
"A jak to bude dál Sasuke? Ve třídě rivalové a jakmile ji opustíme..."
"Tak dlouho? To nevydržím! Ne, víš co? Pomůžu ti, budu tvůj ochránce i když po tom co si mě 'setřela' si hvězda a potom co zjistí že se mnou 'chodíš' budeš ještě větší..."
"Nevím co je lepší.." pousměji se.
"Rozmysli si to a teď už spi.." pohladil mě po vlasech a já náhle ucítila únavu potlačovanou několik nocí. Usnula jsem s úsměvem na rtech.
Další den byl velice rušný. Jakmile jsem přišli do školy, zavěšeni do sebe, každý na nás doslova zíral! A některé pohledy nebyli zrovna přátelské ale já byla spokojená. Poprvé ve svém životě jsem někam zapadala! Poprvé ve svém životě! Bylo to jako, já nevím, nedá se to k ničemu přirovnat! Je to ten nejlepší pocit jaký znám! Jsem zamilovaná a někam patřím!!! Všechno bylo tak super! Několik týdnů se nic nedělo, tedy krom toho že jsem byla nehorázně šťastná! Myslela jsem nic co by odhalilo mou identitu. Až poté
"Milý žáci, u nás ve škole se bude konat pěvecká soutěž a jeden náš student nám zařídil že zde bude samotná Sakura Haruno která nám zazpívá!" rozkřičela se učitelka, nadšením bez sebe.
"Ale paní učitelko, Sakura je přeci nezvěstná!" asi poprvé v životě musím dát Narutovi za pravdu!! Společně se Sasukem si vyměňujeme tázavé pohledy.
"Prosím tě Naruto, znáš bulvár, jsou to nějaké kecy!" zprahla ho učitelka.
"Ale.."
"Žádný ale! Ten studen jí prý dokonale zná! Takže ticho!" usadila ho.
"Jak myslíte!" pokrčil Naruto rameny.
Byla jsem nervózní, jestli nepřijdu, lidi budou Sakuru Haruno nenávidět a považovat za namyšlenou, když přijdu hrozí že mě odhalí! A kdo je vlastně ten student který mě dokonale zná? Že by Sasuke? Ne blbost to by přeci neudělal! Nebo ano?
Nasucho jsem polkla a pohlédla na Sasukeho který byl dokonale zmatený stejně jako já. Buď o tom vážně nic neví a nebo...nebo je to dokonalý herec a všechno to co dělá, dělá jen ve vlastním zájmu!
Jakmile skončila hodina, šla jsem na své oblíbené místo na chodbě. Sasuke za mnou přišel, ze zadu mne objal a chlácholivě uklidňoval.
"Neboj, nějak se to vyřeší! Když tak řekneme učitelce že ti přišel dopis, že je Sakura nemocná!" řekl líbezným hlasem.
"Proč mě? To jako že jsem to udělala já? Pomát jsi se? Proč bych to asi dělala? Já chtěla anonymitu ne slávu!" vyjekla.
"Tak jsem to nemyslel!" odpověděl zaskočeně.
"Já, promiň! Strašně mě to rozhodilo! Nevím co dělat, kdo to mohl udělat? Ach Sasuke! Jestli Sakura nepřijde, lidi jí budou nenávidět a když přijde tak..."
"Je možné že se odhalíš, já vím! Každopádně bys to měla udělat! Jak dlouho už si nezpívala?"
"Dlouho, od doby co jsem tu, tedy krom sprchy!"
"Ty zpíváš ve sprše? To bych tě tam měl častěji doprovázet!" usmál se šibalsky.
"Vtipné! Jako by jsi mne někdy doprovázel!"
"No právě a víš co si myslím? Že kvůli rozšiřování mé kulturní schopnosti by bylo dobré kdyby.."
"Sni dál!" smála jsem se.
"Dobře princezničko, vzdávám se ale je jasné že až dostanu pětku kvůli neznalosti kulturního umění, budeš na tom mít svůj podíl!"
"To risknu!" vyplázla jsem jazyk.
"Abych ti ho neukousl!" vyhrožoval.
"Toho bys byl schopnej?" udělala jsem andělský kukuč, ten jsem měla natrénovaný dokonale!
"Asi ne..." hlesnul.
"To je dobře!" usmála jsem se a políbila ho na tvář.
"Dneska odpoledne si musím něco zařídit! Neva?"
"Ne! Jdu ven s Hinatou!" zavrtěla jsem s úsměvem hlavou a vlepila mu polibek na rty.
"Ta to jsi užij!" pohladil mě po vlasech.
"Večer za tebou přijdu a ještě si promluvíme!"
"Dobře!" a spolu ruku v ruce, jsme se vrátily
Jenže odpoledne nebylo takové jak jsem si plánovala, šla jsem společně s Hinatou do kavárny po vyčerpávajících nákupech. Vešli jsme dovnitř a první na co mi padl zrak byla Karin se Saskem kteří seděli blízko vchodu, mě si ale ani jeden nevšiml.
"Sasuke no tak!" promluvila Karin ale Sasuke na ní zůstal nehybně koukat.
"Takže?" povytáhl obočí a Karin se usmála.
"Asi máš pravdu.." řekl.
Všechno bylo poté dílem okamžiku, políbila ho!!
Ztuhla jsem a zůstala na ně koukat. Někde v místech kde se nacházelo srdce mě bodlo. Všechno se ve mně vzpínalo a krev se mi nahnala do obličeje. Bylo mi do breku a zároveň bych do něčeho praštila! Probudil mě až Hinatin hlas.
"Sydney..." promluvila tiše.
Otočila jsem se na patě a vypálila ven. Utíkala jsem svůj životní závod, utíkala jsem před těmi pocity co se dostavovali, před sebou a před ním. Utíkala jsem od reality, slzy už mi máčeli obličej, bylo to jako když jsem viděla rodiče v televizi. Moc to bolelo a já to neustála. Daleko od té kavárny jsem padla na kolena a plakala jsem, plakala a plakala. Nikdo tam nebyl, jen Hinata která běžela za mnou. Objala mě a snažila se utišit ale její slova jakoby šla mimo mě a naopak mi přidávala důvod k pláči.
"Já ho miluju, miluju, miluju..." šeptala jsem jako blázínek kterému sebrali hračku.
"Sydney!" držela mě pevně a pochopila že její slova ničemu nepomáhají. Mlčela ale poskytovala mi oporu. Věděla jsem že mě neopustí a bude stát při mně.
Nechápala jsem Sasukeho, co tím sledoval? Byla jsem jen součást plánu jak se dostat do televize a novin? Aby mohli být, on a Karin, být slavní. Že to oni odhalili kdo je pravá Sydney Onurah? A nejhorší na tom všem bylo, že i kdyby to byla pravda, já bych ho nedokázala nenávidět. Nenáviděla bych sebe za svojí hloupost, že jsem se nechala tak ošklivě napálit ale nikdy, nikdy bych nemohla nenávidět toho nejdokonalejšího kluka kterého jsem milovala.
Hinata mi pomáhala se zvednout ale mé nohy neposlouchali. Zavolala tedy Naruta aby okamžitě přijel a on opravdu okamžitě přijel. Byl tu v cukuletu a nesl mě do mého domu společně s Hin která šla vedle nás. Nevím kdy jsem se dostala domů ani jak dlouho už tu jsem. Musela jsem usnout, vysílená pod návalem emocí, a probudila jsem se až teď. Pohlédla jsem na budík vedle postele. Byl další den, šest večer. Musela jsem spát opravdu dlouho. Prospala jsem celý den a k tomu všemu mě pálili oči a bylo mi znovu do pláče. Vstala jsem, oblečená tak jako včera a vydala se dolů, na pevný mi svítily vzkazy. Přehrála jsem si je. Bylo jich asi dvacet, všechny od Sasukeho.
"Ahoj, proč neotvíráš? Kde si?"
"Ahoj, děje se něco? Prosím odpověz!"
"Ahoj, zase, heh, proč neodpovídáš?"
"Sakuro, udělal jsem něco?"
"Proč mi neodpovídáš! Sakra Sakuro, jestli se ti něco stalo!"
"Sakuro neděs mě! Zavolej mi až dorazíš domů!"
"Sakuro, proč nevoláš? Je jedna hodina v noci! Už přece musíš být doma!"
"Mám o tebe strach, prosím zavolej mi okamžitě zpět!"
"Jsou tři hodiny, nemůžu spát když o tobě nic nevím!"
"Sakuro tohle mi nedělej! Měl bych být naštvaný a místo toho se o tebe bojím!"
"Sakuro? Spíš? Nebo ještě nejsi doma?"
"Sakuro? Proč jsi nebyla ve škole? Stalo se něco?"
"Víš něco o tom proč se, se mnou Naruto nebaví a Hinata se na mě utrhuje?"
"Potřebuju si s tebou promluvit, přijdu ve tři hodiny!"
"Sakuro otevři mi! Stojím tu už půl hodiny!"
"Co se sakra děje?"
"Jestli mi jen neotvíráš tak tě zaškrtím, víš jak se bojím!"
"Naruto mi řekl že jsi doma! Proč mi neotevíráš? Vím že tam jsi! Sakuro Sakra co se to s tebou stalo!?"
"To dělají celebrity věčně? Neotvírají dveře když se jim nechce? No jo naše princeznička začala mít hvězdné manýry! Přestal jsem ti být dost dobrý co? Karin měla pravdu!"
"To je vše... pro vymazání stiskněte 1..."
"Pokrytče! Pokrytče! Pokrytče!" zakřičím a svezu se na podlahu.
Z mých očí se pomalu stává slané moře, bodavý pocit v hrudníku se prohlubuje a mé tělo, mé city, mě neposlouchají. Ta jeho slova a to co včera udělal, bodala jako právě nabroušený nůž.
Copak jsem toho chtěla tak moc? Jen v klidu vystudovat medicínu a pomáhat lidem. Proč mi Sasuke takhle ubližuje a dělá jako by se včera nic nestalo?
Celý týden jsem nešla do školy, co bych tam dělala? Ležela jsem v posteli a plakala, nedocházeli mi slzy. Víte že slova někdy mohou ublížit víc než dobře mířená rána? Pokaždé když jsem si myslela že proudu slané vody je konec, vždycky jsem si vzpomněla na ten polibek, na ty slova co řekl a mé oči se naplnily znovu.
Začal další týden a já byla stále doma, párkrát někdo zazvonil ale já neotevřela. Seděla jsem na posteli a tupě jsem zírala do zdi. Byla jsem vysílená už ani ty slzy jsem neměla a přesto jsem vzlykala. Občas jsem vstala a zajedla hlad, nabrala energii a znovu brečela.
Takto jsem přešla další týden a poté, v neděli mi padl pohled na kalendář. Pondělek byl zakroužkován. Zítra se konala na naší škole ta pěvecká soutěž kde jsem měla vystoupit. Nechtělo se mi tam ale nemohla jsem je všechny zklamat. Jako Sakura Haruno jsem měla pořád naději být normální, přetvařovat se a dělat se silnou jenže Sakura a Sydney je jedna osoba! Co když to nezvládnu?
Začala jsem se připravovat a do postele vlezla už v šest. Probudilo mě zazvonění budíku brzy ráno a já se začala líčit, rozzpívávala jsem si své dlouho nepoužívané hlasivky kterým trochu trvalo než se nastartovali. Měla jsem takový sípavý hlas a trochu mě boleli, byli dlouhou dobu tak trochu zanedbávané a taky dehydratované ale dalo se to napravit. Učesala jsem se, oblékla a za chvíli už na mě zatroubila připravená limuzína.
Bylo osm hodin a já vyjížděla ke škole. Před budovou už bylo prázdno, ale u okna čekala tisíce lidí a čekalo na můj příjezd. Vystoupila jsem z limuzíny a můj pohled se setkal s onyxovou černí jiných očí. Na chvíli mě to znejistilo ale svou ledovou pózu jsem si trénovala dlouho, dokázala jsem se přemoct.
Vstoupila jsem dovnitř a snažila se, i když neupřímně, usmívat na všechny své fanoušky. Dávala jsem podpisy a hleděla na Karin která na mě podezřívavě zírala. Přešla jsem ji a zamířila za Tsunade do ředitelny. Zaklepala jsem..
"Dále.." ozvalo se stejně jako před několika týdny.
"Dobrý den, to jsem já... jsem tu.." pousmála jsem se.
"Vítám tě Sakuro, těšíš se?" usmála se.
"Nevím, jestli to zvládne Sydney ale Sakura musí.." hlesla jsem a pohlédla ke dveřím.
"Věřím ti.." pousmála se a vyšla ven.
"Počkej tu, přijdu pro tebe.." a vydala se do auly.
Seděla jsem v kanceláři, stejně jako před několika týdny, prohlížela jsem si její vnitřek a říkala si, jaké by to asi bylo, nebýt tady? Vůbec nepřijít do téhle školy, možná bych byla uvězněná mezi čtyřmi stěnami a sama ale alespoň bych necítila takovou bolest. Nepoznala bych Sasukeho a nemusela se trápit ještě problémy s láskou. Stalo se mi přesně to čeho jsem se bála. Naletěla jsem klukovi, kterému šlo jen o slávu.
"Pojď!" nakoukla dovnitř a vybídla mě.
Vstala jsem a vydala se k aule.
Jakmile jsem vešla, začal ohromný jásot a řev. Tohle jsem milovala, jediný důvod proč jsem to tak dlouho vydržela byli právě fanoušci. Vyběhla jsem na pódium a ujala se mikrofonu.
"Ahoj všichni!"
Oh yeah
Come on
You get the limo out front
Hottest styles, every shoe, every color
Yeah, when you're famous it can be kinda fun
It's really you but no one ever discovers
In some ways you're just like all your friends
But on stage you're a superstar
You get the best of both worlds
Chill it out, take it slow
Then you rock out the show...
Dozpívala jsem písničku a chtěla slézt z pódia a náhle někdo vykřikl.
"Tak jsi se vrátila Sydney?" a dovnitř se nahrnuly paparazzi.
"Sakuro je pravda že jste se celou tu dobu ukrývala tady?"
"Proč jste si změnila identitu?"
"Nelíbí se vám váš život?"
"A co vaši rodiče?"
"Je pravda že jste těhotná?"
Nedokázala jsem nic, jen přituple zírat do davu. A stejně tak oni nic nechápali, dlužila jsem jim vysvětlení které jsem nedokázala říct, ne hned.
Vyběhla jsem pryč. Tsunade se Sasukem za mnou a novináři zůstali na místě.
Vběhla jsem na chodbu a ohlédla se. Stál tam Sasuke.
"Co je? Co ještě chceš?" utrhla jsem se na něj.
"Já? Co se to s tebou stalo? Změnila jsi se v princezničku a teď děláš ublíženou?!"
"Já?" vyjela jsem.
"A kdo se líbal s Karin? Kdo mě ničí? Víš jak ten pohled bolel!"
"S Karin?"
"Jo! Viděla jsem vás v té kavárně! To vy můžete za tohle! Nemůžu uvěřit že mi to nedošlo dřív! Proč Sasuke? Proč jsi na mě zavolal paparazzi? Co jsem udělala! Jen proto že jsem nechtěla být celebritou? Je no tom něco špatného?"
"Tak to si o mě myslíš? Že bych tohle udělal?" pohlédl na mě.
"Má pravdu, v tomhle nemá ruce on ale Karin..." promluvila Tsunade.
"To ona to zařídila, Sasuke o tom neměl ani tušení!"
"Nechte toho, ona tomu stejně neuvěří, je to přece ta Popová princezna! Děláš jako by jsi se někdy měla nějak špatně! Přitom tě hýčkají a máš všechno co bys chtěla!" odfrknul si.
"Co ty víš jaké to je být celebritou? Děláte si ze mě srandu že nejsem jako vy ale to není tím že bych nechtěla zapadnout. Já to prostě neumím! Nevím jak se chovat v určitých daných situacích. Jediné co mě učili bylo slušné chování normální předměty a jak vystupovat před lidmi jako celebrita. Říkáš mi princezno, ty jediný si od začátku věděl že nejsem ta za kterou se vydávám. Víš všechny ty nadávky a posměch mi byl ukradený ode všech jen od tebe ne. Co ty víš jaký to je když tvoji rodiče nejsou věčně doma, chybí mi tátova náruč a mámino strachování. Neviděla jsem je už strašně dlouho, vždycky jen na otočku. Strašně mi chybí. Všude mě doprovázeli bodyguardi, chůva rozhodovala kdy smím jít ven a kdy ne. Co je správné a co ne, co se ke mně chodí. Můj agent mi vždy vybíral komu mohu podepsat fotku a s kým se vyfotit. Víš jak moc mě mrzelo že se na ostatní nedostalo? Víc než je! Proč si myslíš že jsem utekla od toho co nejvíc miluju? Od hudby, protože mě zužovala když se z koníčku stane hradba přes kterou já nesmím, je to ubíjející. Ale vždycky když sem vylezla na pódium a směla zpívat, bylo to jako kdybych tu hradbu na chvilku přeletěla, jako bych byla tou malou holkou co chtěla něco dokázat, co chtěla změnit svět. Jako bych byla aspoň na chvilku sama sebou. Asi proto jsem to vydržela tak dlouho ale poslední dobou toho bylo moc. Miluju hudbu ale můj tajný sen je být doktorkou, pomáhat lidem! Proto jsem utekla, změnila si jméno a chtěla být jednou z vás. Ale od samého počátku jste mi dávali za vinu mou podobnost s celebritou. A vůbec to nebylo tak lehký, jak jsem si představovala. Neměla jsem potuchu jak se chovat, co říkat. Mé smysli klamali. Byla jsem všem pro smích. Ale pak jsem si vybudovala své místo na téhle škole, obtížnou cestou a přes nenávist ale vybojovala. Jenže ty jsi věděl kdo jsem. Mé tajemství bylo vyzrazeno ale z nějakého důvodu jsem věděla že ti můžu věřit... a ten pocit přetrvává stále. Věřím že nemůžeš za to co se tu stalo. Jen mě prosím neviň z toho že nevím jak ti to dát najevo. Ta tvoje slova mě neuvěřitelně ranila. 'No jo, naše princeznička', otevřel si mi oči. Věřím že si to nebyl ty ale že za to může Karin. Nezlob se na mě že jsem byla naštvaná, to zmatkem, kdo by v takové chvíli nebyl zmatený no? To k čemu mezi námi málem došlo, a nestalo se, já bych si přála aby se to stalo. Přála bych si to strašně moc ale asi nám to není souzeno. Teď už všichni vědí kdo jsem a že jsem lhala. Jsou naštvaní a zklamaní. Očekávala jsem takovou reakci a proto mě překvapilo, když jsem se dozvěděla že víš o mém tajemství, že ty reaguješ jinak. Budu muset odejít ale měl bys vědět že tě miluju a to už se nezmění. Teď tam vejdu, do té jámy lvové a řeknu jim pravdu kterou tuší, někteří už i ví a bůh ví co se bude dít potom, já budu šťastná protože jestli to mají být poslední okamžiky s tebou, chci aby byli hezké a s úsměvem. Chci si na ně pomatovat jako na nejhezčí zážitky ve svém životě.." pohladila jsem ho po tváři a byla na odchodu.
"Počkej!" zastavil mě a rukou co mě chytl si mě přitáhl k sobě.
Políbil jí, stejně jako poprvé akorát že naposledy. Vášnivě a hladově ale s citem. Prodlužoval to, hladil mě svými rty po mých a já náhle ucítila bolestivý pocit ve svém srdci. Tak tohle má být rozloučení? Proč to tak bolí?
Než jsem se od něj oddálila ucítila jsem na mých rtech cosi vlhkého a...slaného?
Pohlédla jsem na něj a viděla jeho slzy jak si razý svou cestu po jeho dokonalém obličeji. A ucítila to samé. Každý jsme chytli tvář toho druhého a setřeli je. Ale to nezabránilo dalším a dalším. Objali jsme se.
"Já nechi odejít!" vzlykla jsem.
"Proč si mi to nepřiznala dřív? Proč až teď když se musíme rozloučit? Nečekal jsem že někdy něco takového řeknu ale budeš mi chybět! Princezno, já tě miluju!" odtáhl se a znovu mě políbil.
Ta lahodná chuť se mísila s našimi slzami, tak takhle nějak chutná loučení? Tohle je daleko horší pocit než ten jaký jsem kdy cítila. Schoulila jsem se mu do náruče.
"Musím být znovu princeznou a dát zbohem Sydney. Řekni ať to nedělám, stačí jediné slovo a já tu zůstanu!"
Pohlédl mi do očí a já se rozplakala ještě víc, protože nade mnou vyřkl ortel který se mi vůbec nezamlouval.
"Nezapomeň na mě!" vzlykla jsem.
"Jak bych mohl?" znovu mě políbil.
"Miluji tě.." zašeptala jsem naposled.
Drželi jsme se za ruce a jak jsem odcházela i naše prsty se pomaloučku rozplétali až se nedotýkali vůbec.
Vešla jsem do auly, připravená na všechno. Už mi to bylo jedno. Došla jsem na pódium a ignorovala otázky novinářů. Popadla jsem mikrofon a zhluboka se nadechla.
"Asi bych vám měla něco vysvětlit. Emm, mé pravé jméno je Sakura Haruno, jsem do Konohy jsem přišla jako Sydney za účelem vystudovat a stát se lékařkou. To byl vždycky můj sen který jsem si nemohla splnit. Jediné co mě tak dlouho udrželo na pódiu jste byli vy, moji fanoušci. Jenže jednou už jsem to prostě nevydržela a utekla a tak se stalo že jsem tu. Nejprve jsem se nedokázala chovat a byla jsem docela nemotorná ve vašem světě ale to se postupem času ztratilo. Potkala jsem tady mnoho zajímavých lidí, některé jsem si oblíbila, jiné si neoblíbili mě. Jenže všechno se to zamotalo a jediné řešení je, zůstat už navždy Sakura Haruno. Popová princezna která toužila po vzdělání kterého se jí nemohlo dostat. Tak jako tak, mám vás ráda... a jestli je tohle můj poslední den v kůži Sydney Onurah, chci se s vámi rozloučit stylově a s úsměvem i když ne zrovna veselou písničkou... tu písničku věnuji jednomu klukovi který mi přirostl k srdci a kterého už asi nikdy neuvidím... Sasukemu Uchihovi, za to že on věděl kdo jsem a nikomu to nevyzradil, že mě držel nad vodou když jsem to potřebovala..."
Say you're sorry
That face of an angel comes out
Just when you need it to
As I pace back and forth all this time
'Cause
I honestly believed in you
Holdin' on,
The days drag on
Stupid girl
I should have known, I should have known
That I'm not a princess
This ain't a fairytale
I'm not the one you'll sweep off her feet
Lead her up the stairwell
This ain't Hollywood,
This is a small town
I was a dreamer before you went and let me down
Now its too late for you and your White Horse,
To come around.
Maybe I was naïve,
Got lost in your eyes
I never really had a chance.
My mistake, I didn't know to be in love you had to fight to have the upperhand.
I had so many dreams about you and me.
Happy endings;
Now I know
I'm not a princess
This ain't a fairytale
I'm not the one you'll sweep off her feet
Lead her up the stairwell
This ain't Hollywood,
This is a small town
I was a dreamer before you went and let me down.
Now its too late for you and your White Horse,
To come around.
And there you are on your knees
Begging for forgiveness,
Begging for me
Just like I always wanted,
But I'm so sorry
Cause Im not your princess
This aint a fairytale
Im gonna find someone, Some day
Who might actually treat me well.
This is a big world,
That was a small town
There in my rearview mirror,
Disappearing now.
And it's too late for you and your White Horse,
Now its too late for you and your White Horse
To catch me now.
Oh whoa whoa whoa-oh
Try and catch me now
Whoa-Oh
It's too late
To catch me now.
"Miluju tě a vždycky budu, nikdy ne tebe nezapomenu, to by ani nešlo. Nikoho jako jsi ty jsem nepoznala a dalo mi spoustu práce než jsem se v tobě vyznala ale jsem ráda za tu možnost i když byla jen krátkodobá... sbohem..." A s tím jsem odešla.
Po tvářích mi stékalo milion slz a já je nechala, zasloužili si svobodu. Nasedla jsem do limuzíny a odjela rovnou na letiště. Nic jiného už jsem ani nemohla dělat.
Jenž můj let měl zpoždění a mezitím přilétl úplně jiný, od tamtud kam jsem já letěla. A s ním i moji rodiče. Tak ráda jsem je viděla, tak ráda jsem je zase držela v náručí, nebo spíš oni mě.
"Nemusíš to dělat jestli nechceš! Buď si klidně doktorkou, ale tohle už nám nedělej! Měli jsme strach! Obrovský strach! Je to naše vina, kdybychom se tě zeptali co chceš, kdybychom tě nenutili do toho co nechceš..."
"To je dobrý, ale kde jste se tu vzali?"
"No já a tatínek, dostali jsme zprávu že jsi v Konoze a tak jsme nasedli na první letadlo, byli jsme na naší chatě, tam jsi chtěla letět? A v letadle hrálo rádio a tam si byla na přímém přenosu ze školy... pověz mi kdo je ten kluk..."
"Sasuke, heh, kluk který mi není souzen... já jsem se rozhodla že budu zpívat..."
"Ne, nebudeš se obětovat! To je přece blbost! Já jsem to neudělal a podívej jak jsem dopadl! Mám vás! A ty jestli chceš být doktorkou tak ti zaplatím ty nejlepší školy kde jen budeš chtít! Hlavně že budeš šťastná! Ukázala jsi že jsi samostatná a že se o sebe dokážeš postarat. Ale tohle mi dovol!"
"Tati! Mami!" skočila jsem na ně a teď už se mé slzy změnili v radostné.
"Já vás mám tak ráda..."
"Jo mi tě taky ale, myslím že by si se měla otočit.." pousmál se otec.
Poslechla jsem ho a to co jsem spatřila mě dostalo. Snad většina žáků z mé školy tam stálo a někdo držel dokonce transparent kde bylo napsáno "NEODCHÁZEJ!" se Sasukem v čele.
"Sasuke?" hlesla jsem.
"Neodcházej..." zašeptal.
"Jen dvě vteřiny po té co jsi opustila budovu mě začal užírat hrozný pocit, nedovedu si představit že bych tě už nikdy neměl vidět. Prosím, zůstaň..." jeho očím nešlo odolat. A on se jen tak neomlouvá, jestli ano, tak to už musí něco znamenat.
"A klidně se budu i bít, jen když zůstaneš..."
Pohlédla jsem do země a poté se usmála.
"To víš že zůstanu!" rozběhla jsem se a skočila na něj.
"A už nikdy se mě nezbavíš!" smála jsem se.
"Takže to znamená že...?"
"Se nemusíš bít!" políbila jsem ho.
"No, no!" ozval se táta a já se opět jen smála a odběhla jsem k tátovi a vlepila mu jednu mlaskavou pusu n tvář a poté opět k Sasukemu.
"Domluvili jsme se s rodiči že mohu dodělat školu, s novináři už se to nějak udělá..." naladila jsem na optimistický úsměv.
Políbil mě.
"Víš že usměv ti sluší daleko víc než slzy?" dodal aniž by se svými rty odlepil od mých...
***KONEC***













To je fakticky supr !! :O boží a krásný !!